Na přelomu roku hrozil v Česku blackout, kvůli obrovskému množství elektřiny z německých větrníků naše přenosová soustava fungovala tři týdny na hranici možností a situace se bude s největší pravděpodobností opakovat. Problémy s nadbytečnou elektřinou řeší i další země sousedící s Německem, variantou je instalace transformátorů na hranicích. Radomír Šimek nicméně rozebírá mnohem elegantnější řešení.
Nouze podporuje vynalézavost, říká jedno staré německé přísloví. A že tomu tak skutečně je, dokazuje situace v dosluhujících černouhelných dolech Severního Porýní-Vestfálska a Sárska v Německu. Tamní těžební společnost přišla v zájmu zabezpečení budoucí existence s unikátním a přitom poměrně jednoduchým řešením – vybudováním přečerpávacích elektráren.
Podle rozhodnutí vlády a Evropské komise budou v Německu nejpozději v roce 2018 zastaveny veškeré dotace do těžby černého uhlí. Což znamená i její definitivní konec a s tím spojené ohrožení několika desítek tisíc pracovních míst. Navíc, jak známo, rozhodla tamní vláda v minulém roce o ukončení výroby energie z jádra do roku 2022, o uzavření všech 17 atomových elektráren a o přechodu na ekologické způsoby výroby energie. Do roku 2020 má být z alternativních zdrojů pokryto 35 procent a do roku 2050 dokonce 80 procent energie.
Náhlý přebytek energie ze slunečních a větrných elektráren může v sousedních zemích způsobit přetížení sítě a dokonce blackout
Cíle lze dosáhnout především masívní a urychlenou výstavbou větrných a fotovoltaických parků. To však nebude jednoduché, protože vítr a slunce nejsou jako zdroje energie stabilní a spolehlivé. Při zamračené obloze a při bezvětrném počasí dosahuje produkce elektřiny téměř nulových hodnot. Naopak ve slunečných nebo větrných dnech je produkované elektřiny nadbytek, takže by už teď pokryla veškerou potřebu a její přebytek je posílán do sousedních zemí, kde může způsobit přetížení přenosové soustavy včetně tolik obávaného blackoutu.
Pro přenos takto vyprodukované nadbytečné energie pouze v rámci Německa chybí dodatečná přenosová soustava v délce téměř čtyř tisíc kilometrů. Zrovna tak není k dispozici dostatek zásobníků elektřiny, které by mohly vyrovnávat výkyvy v její výrobě z alternativních zdrojů.
Revoluční řešení
A právě na tento fakt reaguje výše zmíněné řešení v černouhelných dolech. Přečerpávací elektrárny patří k nejjednodušším a dosud nejrozšířenějším způsobům ukládání energie v zásobnících. Využívají výškové rozdíly krajiny, v níž jsou instalovány. Přebytečná energie je použita k pumpování vody do horní části elektrárny, při nedostatku je pak voda spouštěna do dolní části, kde jsou umístěny turbíny na výrobu energie.
Celkově se počítá s pěti přečerpávacími elektrárnami, jejichž výkon bude odpovídat dvěma středním atomovým zdrojůmNa stejném principu je založeno revoluční řešení v již nepoužívaných dolech. Lze přitom využít veškerou jejich existující infrastrukturu. Do každé z obrovských podzemních překládacích hal v hloubce větší než tisíc metrů se dají bez problémů umístit dvě turbíny o jednotlivém výkonu 600 megawattů. Vertikálními šachtami vyztuženými obrovskými rourami padá voda velkou rychlostí na turbíny, a pohání je tak v případě nedostatku energie. Při jejím přebytku se naopak voda čerpá na povrch do uměle vytvořeného jezera. Tímto uzavřeným koloběhem lze během krátké doby reagovat na výkyvy „hlavních“ zdrojů výroby energie. Uvedený výkon postačí k zásobování středně velkého města.
Výhodou těchto podzemních zařízení je minimální zásah do krajiny. Klasické přečerpávací elektrárny je třeba umístit povrchově na svah kopce a přehrady naprosto změní vzhled okolí. Potrubí musí být uchyceno do země, což vedle nutných stavebních zásahů působí negativně i na vzhled okolí. Podzemní elektrárny naproti tomu nejsou vůbec vidět a uměle vytvořené jezero naopak zkrášlí přírodu a může sloužit i okolní flóře a fauně.
Celkově se počítá s pěti podobnými přečerpávacími elektrárnami v prostorách černouhelných dolů. Jejich výkon bude odpovídat dvěma středním atomovým elektrárnám.
Slunce, voda, vítr
Tento projekt však není jediným efektem, který se dá na území dolů získat. Na haldách vytěžené zeminy plánuje společnost výstavbu větrných parků a na jejich jižních svazích pak velké solární elektrárny.
Spodní vodu o teplotě kolem 40 stupňů je možné využívat pro vyhřívání budov, sídlišť a průmyslových celkůKromě toho lze využívat spodní vodu z hlubin dolů, která musí být tak jako tak pumpována na povrch, aby doly zůstaly suché, respektive aby po jejich uzavření nenastalo podmáčení a posun zeminy. Tato voda má v hloubce tisíc metrů teplotu kolem 40 stupňů a je možné ji využívat pro vytápění a vyhřívání budov, sídlišť a průmyslových celků. V několika konkrétních případech byl tento postup s úspěchem vyzkoušen a je i nadále praktikován.
Uvedenými větrnými a fotovoltaickými parky a využitím teplé vody z dolů je možno podle aktuálních propočtů získat další energii o 600 až 700 megawattech, což odpovídá výkonu jedné středně velké hnědouhelné elektrárny.
Tím jsme se dostali k jinému, tentokrát starému českému přísloví: „Všechno zlé je k něčemu dobré“. Složitá situace ve ztrátové těžbě černého uhlí a rozhodnutí spolkové vlády o ukončení jaderné energetiky vedly k vypracování revolučního konceptu využití všech stávajících lokalit, infrastruktury a (negativních) pozůstatků těžby pro výrobu velkého množství „zelené“ energie, jež minimálně zatěžuje životní prostředí. Nelze se proto divit, že uvedený koncept dostává plnou podporu Zelených – strany, která byla a je jedním z největších kritiků výroby energie nejen z jádra, ale i z fosilních zdrojů.