Není to tak dávno, kdy jsem ráno cestou do práce vozil své děti do školy. Kámenem úrazu této na vzdálenost kraťoučké cesty, leč někdy i téměř dvacet minut trvající anabáze, byla klasická křižovatka uprostřed pole. Provoz po hlavní byl oboustranně tak silný a rychlý, že auta přijíždějící po vedlejší neměla dlouhé minuty vůbec šanci hlavní komunikaci přejet, natož na ni odbočit.
Výsledkem byly ve špičce fronty i přes půl kilometru, velká nervozita a doslova hazardní přejezdy hlavní silnice. Vždy jsem si při průjezdu křižovatkou říkal: Všiml si někdo odpovědný, že ačkoli tu před deseti lety projelo jedno auto za den, nyní s rozvojem bydlení v okolí jsou to určitě tisíce aut? Jak dlouho bude trvat, než okolní obce napadne požádat o instalaci semaforů? Sám jsem si ale také odpovídal: Změna přijde, až se stane nějaké neštěstí. Dnes už je v místě semafor, ale těch havárek bylo do té doby nepočítaně.
Zdá se mi, že úplně stejně se aktuálně přistupuje k problému kapacity přenosové soustavy ve středoevropském regionu v souvislosti s prudkým rozvojem dotovaných obnovitelných zdrojů na severu Německa. Ačkoli vývoj pro nejbližší roky zcela jistě nepřinese žádné přirozené zlepšení, ba naopak - kvůli neústupné politice Německa v této oblasti se nebezpečí kolapsu naší přenosové soustavy bude nadále skokově zvyšovat. Z postoje našich politiků je zřejmé, že se zásadním řešením se čeká až na opravdové „neštěstí“. Tj. až dojde k zastavení dodávek elektřiny v jakékoli oblasti ČR a bude tak zásadně narušen chod všeho, co dnes považujeme za každodenní samozřejmost, což přinese obrovské finanční škody a nelze vyloučit ani ohrožení lidských životů. Pak politici možná začnou konat.
Do té doby si budeme neustále opakovat několik obehraných argumentů, jejichž logickým vyústěním není nic než odložení problému. Co můžeme dělat? Posílit přenosovou soustavu nebo nainstalovat na hranicích dva transformátory, které by dokázaly nebezpečí přetoků přebytečné energie z německých větrníků výrazně snížit. Od našich politiků a překvapivě nově už i od ČEPS (politický tlak) uslyšíme tuto argumentaci: Instalace transformátorů je krajní a drahé řešení. Jde o investici ve výši dvou miliard korun. To, že jde o poměrně rychle uskutečnitelné (Poláci čelící obdobnému problému to již řeší) řešení a ve srovnání s alternativou posílení naší přenosové soustavy za desítky miliard fakticky levné řešení, se nemluví.
Proti tomu se mluví o investici do naší historicky poměrně robustní přenosové soustavy až do výše 50 miliard korun. Že v této částce jde částečně také o suplování role německé přenosové soustavy za peníze českých spotřebitelů elektřiny, se také raději nemluví. Že urychlení a posílení soustavy jako řešení situace jen kvůli německé politice rozvoje obnovitelných zdrojů bude násobně dražší než instalace transformátorů a nakonec to nezaplatí nikdo jiný než český spotřebitel elektřiny, se také raději nemluví. Vzhledem k délce povolovacích řízení a schopnosti různých sdružení blokovat liniové stavby se nebojím říci, že to celé bude stejně trvat roky až desítky let. Otázkou tedy je, zda jde vzhledem k rychlému vývoji v Německu o skutečné řešení problému a zda se vůbec lze instalaci transformátorů na hranicích naší přenosové soustavy s Německem do budoucna vyhnout.
Paradoxem celé situace je fakt, že ač se u nás bude rozhodovat o miliardových investicích do přenosové soustavy kvůli rozvoji obnovitelných zdrojů v Německu, němečtí politici v zájmu domácí politické poptávky doslova „kašlou“ na bezpečnost naší přenosové soustavy. Němečtí voliči nechtějí jádro, chtějí obnovitelné zdroje. V EU pod německým vlivem se už dávno z rozumného rozvoje obnovitelných zdrojů stalo sektářské náboženství.
Selhání EU v této oblasti, ačkoli už je v částech Evropy zřejmé, nepřichází v úvahu. Současný kolaps měnové unie a kolaps politiky snižování emisí CO2 formou nejrůznějších regulací a dotací z centra si EU nemůže dovolit. Tenhle rozjetý vlak nejde zastavit a bruselská oligarchie ho ani brzdit logicky nechce. Je zřejmé, že tyto přehmaty si Evropané „vypijí“ až do dna. Účet za to mezitím nabere nezměrných finančních ale i sociálních rozměrů. Čekat, že český politik vystoupí na toto téma na půdě EU a řekne: „tak už dost pojďme se vrátit na zem“, nepřipadá v úvahu.
Úplatky formou nejrůznějších evropských dotací a příspěvků mají pro domácí politiky stále větší hodnotu, než se postavit pravdě o neudržitelnému vývoji Evropy v této oblasti tváří v tvář. Zapomenout nelze ani na to, že ČR je druhý největší exportér elektrické energie v Evropě, chce jím zůstat a formou stavby nové jaderné elektrárny uprostřed Evropy chce jakoby přechytračit všechny dokola. Sázky do hry jsou gigantické. Platit to bude obyčejný spotřebitel elektřiny, takže proč se trápit.