Vodní elektrárna jako technický div světa
Mediálně nejznámější vodní elektrárnou na světě jsou nejspíš čínské Tři soutěsky na řece Jang-c´-ťiang. Na hranicích Brazílie, Argentiny a Paraguayee však mají zdatného konkurenta – hydroelektrárnu Itaipu, v jazyce původních obyvatel Brazílie Zpívající balvan. Svým výkonem přesahuje sedm Temelínů.
Ačkoliv se ve většině médií neustále tvrdí, že největší vodní elektrárnou na světě jsou Tři soutěsky na řece Jang-c’-ťiang v Číně, je to diskutabilní. Čínská hydroelektrárna má sice největší instalovaný maximální výkon 22,5 GW, zatímco Itaipu, hydroelektrárna na řece Paraná, „jen“ 14 GW (výkon Temelína je kolem 2 GW). Ale ještě důležitějším údajem je celkové množství vyrobené energie. A tady vede, byť jen těsně, Itaipu. V roce 2012 vyrobila celkem 98,3 TWh elektrické energie, což je absolutní světový rekord, zatímco Tři soutěsky jen 98,1 TWh. Řeka Paraná má totiž mnohem vyrovnanější průtok vody než Jang-c’-ťiang. Proto Tři soutěsky mohou využít svůj větší instalovaný maximální výkon jen po kratší část roku, kdy je nejvíce vody.
Gigantické dílo
Celý název vodního díla je Itaipu Binacional, protože společný projekt dvou zemí je situován na hranici Brazílie a Paraguaye. Obě země se na něm domluvily již v roce 1966, smlouvu pak podepsaly v roce 1973. Elektrárna byla spuštěna v roce 1984, ale teprve v roce 2007 se rozjela na plný výkon. Stavba stála téměř 20 miliard dolarů a pracovalo na ní 40 tisíc dělníků.
Říční úsek Itaipu na řece Paraná a stejnojmenný ostrov před soutokem s řekou Iguazu daly název projektu, který skutečně vyráží dech. Fascinuje velikostí myšlenky, velikostí technického umu a hlavně konečným výsledkem: Hráz dlouhá 7,7 km a vysoká až 196 m je zčásti sypaná a zčásti betonová. Přehradní nádrž je dlouhá 170 km. Nikoho tak již nepřekvapí srovnání, že ze železa a oceli spotřebovaných při stavbě by se postavilo 380 Eiffelových věží a z použitého betonu by mohlo být postaveno 210 stadionů Maracanã. Osvětlení přehrady je rovněž gigantické – rozvodné kabely mají délku přes 100 km a příkon osvětlení je 1 MW. Na řece Paraná za přehradou vzniklo 170 km dlouhé jezero, které se rozkládá na ploše 1350 km².
Elektřinu vyrábí 20 obrovských turbín, které zajišťují 19 % spotřeby elektrické energie Brazílie a 90 % spotřeby Paraguaye. O vyrobenou energii se oba státy dělí rovným dílem. Paraguay ovšem svoji polovinu celou nespotřebuje a část zpět prodává Brazílii, která si tak částečně kupuje elektřinu z vlastní elektrárny.
Brazílie má vodu
Brazílie je největším hráčem Jižní Ameriky na trhu s elektrickou energií a má více než dvakrát větší spotřebu než Argentina, Bolívie, Chile a Uruguay dohromady. Distribuce elektrické energie v tak rozlehlém státě také znamená ztráty až 15 % z vyrobeného množství.
Dvacet čtyři vodní elektrárny mají instalovaný výkon větší než 1000 MW a pokrývají asi 80 % spotřeby. Plyn má ve výrobě elektrické energie druhé místo. Jaderná energetika zde nemá významnou roli, a to ani po uvedení do provozu nového jaderného bloku Angra 3. Ambiciózní plány na výstavbu dalších jaderných bloků vzaly částečně za své po událostech v Japonsku, a pokud se je podaří znovu přivést k životu, tak s brazilským tempem se jejich realizace brzy nedočkáme. Takže zatímco biomasa zajišťuje v Brazílii téměř čtyři procenta energie, jádro pokrývá asi jen dvě procenta.
Takové rozložení zdrojů na výrobu elektrické energie ve prospěch vodních elektráren však není strategicky šťastné, protože v období sucha, jaké bylo např. v letech 2001 až 2002, se země dostává do energetické krize.
Technika proti přírodě?
Americká společnost American Society of Civil Engineers označila v roce 1994 hydroelektrárnu Itaipu za jeden ze sedmi divů moderního světa. V této anketě se hodnotily nejodvážnější technické projekty 20. století a nakonec byly vybrány tyto: Eurotunel (Channel Tunnel) pod kanálem La Manche, věž CN Tower v kanadském Torontu, mrakodrap Empire State Building v New Yorku, most Golden Gate Bridge v San Francisku, hydroelektrárna Itaipu na hranicích Brazílie a Paraguaye, hráze a poldery v Nizozemsku a Panamský průplav v Panamě.
Elektrárna však nepřinesla jenom pozitiva, její výstavba totiž způsobila značné ekologické škody. Zničené byly mimo jiné nádherné vodopády Guaíra, nejvodnatější vodopády Jižní Ameriky, které dokonce držely světový rekord v maximálním průtoku vody – v době nejvyššího stavu vody jimi protékalo až 50 tisíc m³ vody za sekundu. Navíc v Brazílii a Paraguayi raději taktně mlčí o tom, že při výstavbě Itaipu bylo přesídleno ze svých domovů celkem 4,4 milionu lidí…
Exkurze do elektrárny
Elektrárna Itaipu leží nedaleko vodopádů Iguazú a určitě stojí za vidění. Exkurze začíná v informačním středisku, kde návštěvníci zhlédnou film o budování tohoto veledíla. Pamětní deska neopomene zdůraznit světový rekord, který elektrárna drží ve výrobě elektrické energie, zatímco veliký displej vás informuje o tom, kolik elektřiny už se vyrobilo v aktuálním roce. Trochu to připomíná elektroměr, který máme doma, ovšem tady se měří v poněkud jiných jednotkách.
Přes sklo se lze podívat i přímo do řídicího střediska, kde můžeme sledovat techniky ovládající provoz tohoto monstra. Polovinu zaměstnanců tvoří Brazilci, polovinu Paraguajci.
Velín je samozřejmě pro všechny společný, nicméně v elektrárně je namalována na zemi tlustá žlutá čára, která symbolicky vyznačuje hranici mezi Brazílií a Paraguayí. Žádný turista se samozřejmě neopomene na této „hranici“ vyfotografovat.
Zajímavý je i vnitřek elektrárny. Efektní je zejména 969 metrů dlouhá, 99 metrů široká a 112 metrů vysoká chodba. Když v ní technici něco kontrolují, jezdí na kole, jinak by se uchodili k smrti.
Na velké ceduli se pak můžeme dočíst, kolik turistů navštívilo elektrárnu celkově i podle jednotlivých zemí. Takže: celkem to bylo od roku 1977 téměř 17 milionů lidí z celého světa, z toho téměř sedm tisíc Čechů a Slováků.*
